Od modýlků po forsáž

Byla to cesta dlouhá celých deset let. A nebyla jednoduchá, záviselo to vše na strašných náhodách a mnohdy i z „pekla“ štěstí, i když mi nechyběla vůle to dokázat a létat to nejlepší! Ale to už jsem hrozně daleko.

Touhu létat jsem musel mít pevně v genech, asi po mámě. Když jí jako husopasce ulétly husy, chtěla letět jako ony! Od malička jsem si hrál s letadýlkami a nenechal jsem přeletět jediné letadlo bez povšimnutí. A že jich tady létalo! Už tehdy jsem všem říkal, že budu pilot! Moje dětství je ve středu letové cesty A-4, která je nejfrekventovanější u nás, navíc okolo vojenská letiště a k mému štěstí i „svazarmovská“! Je studená válka, padesátá léta, obě strany zbrojí a tak je podpora všech branných sportů - kynologií počínaje, parašutizmem, leteckými sporty a radioamatéry konče. Vlastní název Svazarm je zkratkou pro „Svaz pro spolupráci s armádou“, to na vysvětlení pro mladší. Do armády už vlastně přicházeli předcvičení branci, v případě války vycvičené zálohy. Největší důležitost měly letecké sporty, protože výcvik letců je mimořádně náročný na čas, prostor a peníze. V tehdejší době, tj. v padesátých létech, byli kluci úplně jiní než dnes. Od dnešních, kteří chtějí být manažéři, bankéři a jiná povolání v klotových návlecích na rukávech, prestižní cíle kluků tehdy byla povolání jako soustružník, automechanik, televizní technik – prostě technická povolání. A že byl veliký zájem o létání nemusím podotýkat. U nás je ohromná tradice pilotů už od první republiky a váleční piloti na východě i západě byli jedni z nejlepších.

Jako malý kluk začínám stavbou modelů letadel, podmínky byly skrovné, ale co je důležité, začínali mne počítat mezi adepty na plachtařinu a po první návštěvě letiště Křižanov jsem byl rozhodnut! Vybrali si nás jen pár a jak začala zima, navštěvujeme kurzy teorie. Učí nás budoucí instruktoři – učíme se aerodynamiku, meteorologii, stavbu letadel, předpisy atd. Učebnu máme zajímavou, školení je v hotelu Pavelka - v tzv. “zákristii“, což je místnost vlevo od vchodu, dnes zlatnictví. Je mi 14 let a chodím legálně do hospody!!! Navíc profesionál a skutečný pan Pavelka, bývalý majitel, nám říká „pane“!!! Měli jsme ho všichni moc rádi a po letech jsem se s ním rád pozdravil (po pár letech jsem tam jako poručík letectva učil další nadšence létání). Zima utekla v očekávání jara a zahájení výcviku. Čím víc o létání vím, tím víc se obávám, jestli to vůbec zvládnu! Také nevím, jestli to přežiji, řetízkový kolotoč jsem nepřežil! Ale mládí je nebojácné, skákat na lyžích, na padáku či létat, se učí jenom mladí kluci, ti se ještě nebojí, nemají silný pud sebezáchovy a nemají odpovědnost.

Přichází jaro a já jezdím na kole přes Radslavice, Březejc pak zkratkou po hrázích rybníků před Ronovem na letiště. Cesta je téměř celá do kopce - inu - Vysočina, zato zpět za šera jedu zadarmo. Kolo bez přehazovačky, musel jsem si na něj vydělat, stejně jako na foťák, doma na to nebylo. Šlapu všechny kopce, už abych tam byl! (po desítkách let, už v důchodu, skoro pořád kolo vedu a to mám přehazovačku a moderní kolo!) Seznamujeme se s letištěm, členy aeroklubu, s řádem, který panuje na letišti. Bez falešného patriotizmu je Křižanov vůbec nejkrásnější svazarmovské letiště u nás! Však hodně letišť bylo u nás na soustředění, plachtaři odjinud byli nadšeni. Krásná příroda Vysočiny, okolo lesy plné hub a malin, rybník hned u ubytoven (navíc mateční, což bylo z hlediska výživy hladových kluků důležité), veliký hangár i do hospod blízko. V rybníku byli velcí kapři a tak se jimi doplňovala strava, neboť tehdy byl jen chleba a „německé sádlo“, což byla řepná marmeláda ve velkých plechovkách.

Historie tohoto letiště sahá někam k Luftwaffe, Němci postavili hangár a používali toto letiště jako školní, po nich zůstal jistý komfort, který jinde nebyl. Staří členové aeroklubu tam po válce začínali na Gleitrech, startovaných gumovými lany, my přicházíme v době, kdy hangár je ze dvou třetin plný letadel, v poslední třetině je ústřední sklad Svazarmu, plný motorů pro kořistná Arada či Siebely, se skladníkem a dvojicí strážných. A díky tomuto skladu poznávám známé a slavné letecké tváře tehdejší doby, neboť si přilétají pro náhradní díly. Pro mne je později moc důležitý skladník, pan Ambrož, který je mnohdy jediný na letišti, kdo pánu pilotovi nakopne vrtuli!! Tedy mně!!

Chodím tehdy do gymnázia, kam jsem původně vůbec nechtěl, nyní rád, jinak bych byl v učení někde daleko a o letišti bych si mohl nechat jen zdát. Po škole díky tichému pochopení rodičů házím kabelu s učením do kouta a šlapu a šlapu na letiště. My žáčci létáme díky našim instruktorům (neplaceným) téměř denně a výcvik jde rychle. Na letišti je výborná parta, nikdy jsem nepoznal nějaké přezírání či šikanu, ostatní byli starší, s námi žáky jednali vždy dobře, žádná povýšenost. Takže jsem tam byl mezi „letci“ šťastný a dodnes je rád vidím! Nelze zapomenout na Kaštana, Necida, Fučíka, Batelku, Přibyla, Koloucha a další. A tito hoši uměli, v Křižanově se nikdo nezabil přes 50 let!!!

Naprostou samozřejmostí na tehdejších letištích jsou a budou brigády a služby kolem létání. Já přicházím ještě ani ne patnáctiletý, nemám ŘP, ale vše za poklusu se musím naučit, traktorem Zetor 25A tahám lana k navijáku, jsem pyšný za důvěru. Následuje náčelníkův pérák Jawa 250, což je důležité hlavně pro Kaštana - vozím mu pivo z Křižanova, samozřejmě bez řidičáku. Místní VB letišťáky nekontrolovali, občas se svezli, a navíc: průšvihy jsme nedělali. Později přibyla i sanitka a ERNa, malý náklaďák na odtah „zkrachovalých“ při přeletech. Ale já jen po letišti, neutajil bych, že mi ještě nerostou vousy!! Neučil jsem se jenom létat, ale i žít a pracovat v kolektivu, mít zodpovědnost.

Já a Franta Necid před
navijákovým startem

Vůbec první můj let je nezapomenutelný. První let plachtařů byl v Z-22, čtyřmístné letadlo, do kterého Kaštan (náčelník aeroklubu) vzal tři začínající. Měli jsme se naučit řídit letadlo v přímém letu a vyzkoušet reakce kormidel. Za letu jsme to postupně vyzkoušeli s tím, že jsme přelézali dopředu a zase zpět. Poprvé letíte, je turbulence, letadlo se kymácí, ještě nevíte, jestli se pozvracíte kamarádovi na záda a máte pilotovat!! Měl jsem štěstí, mne nikdo nepoblil a já také nikoho!! První krok být pilotem mám za sebou!!

Začíná se na VT-109 Pionýru, to byl školní dvoumístný větroň, takový neforemný, ale bytelný, měl přežít naše pokusy o přistání bez destrukce. A vydržel i moje tvrdé dopady. Vzlety jsou za navijákem, létá se po okruhu, co let, to jen 6 minut. Letělo se i 10x denně, jindy jen dvakrát. Ale bylo v tom vytažení větroňů z hangáru, traktorem dotažení na start, to vždy někdo musel držet křídlo, aby nerylo o zem, pak v provozu po přistání a doběhu odtlačit větroň zpět na start, zapnout navijáková lana, které někdo mezitím traktorem dotáhl od navijáku na druhé straně letiště a tak dokola. Po létání vše uklidit, zavřít hangár a teprve se chystat domů. Další funkcí byl startér, který výrazným terčem dával pokyn obsluze navijáku, že může táhnout a větroň startovat. Na letišti bylo přistávací „T“, bílá plátna složená do „T“, ukazující kde a jakým směrem se přistává. Kdo přistál před byl „krátký“, kdo za byl „dlouhý“!

Byl tam i další ze směny, který sledoval letouny na přistání, jestli nepřistávají někomu na „záda“ anebo bez podvozku. Měl raketovou pistoli, při nepovoleném přistání střílel červenou raketu. Na navijáku, zn. Herkules, byla vždy zkušená obsluha, většinou instruktor, neboť to bylo dost zodpovědné a vyžadovalo to praxi, v kritické době šlo i o život vzlétávajícího. Nad tím vším se určoval řídící létání, který nejen že vytelefonoval povolení létání, a to od kdy do kdy, ale i kde a do jaké výšky, protože jsme létali v prostoru nějakého vojenského letiště, které jsme nemohli omezovat (mnohem později jsem povoloval Křižanovu létání i tehdy, kdy jiní zakazovali, z patriotizmu). Do letové akce musela být určena i tzv. „svatá trojice“, což je po všech letištích hasičák, vyprošťovák a sanita a také služba na telefonu. Večer se muselo vše poklidit - zavřít hangár, poklidit všechny pomůcky, udělat dokumentaci a pak teprve domů nebo na ubytovnu.

VT 425 a VT 125

Řídící létání byli ti starší, o zbývající funkce jsme se dělili a střídali ostatní a tak jsem mnohdy pln touhy létat prožil den jako startér či na Zetoru 25A taháním lan od navijáku k letadlům a zpět! Nikdy jsme neprotestovali, věděli jsme, že je to nutné, jinak to prostě nešlo. Nejvíce se létalo o sobotách a nedělích, pozdní příchody se netrpěly. Když bylo „laťové“ počasí, tak naši starší plachtaři měli absolutní přednost, aby se dostali do termiky, a my jsme jim museli pomáhat co nejvíc! To vytáhli Šohaje VT 125 nebo VT 425, nebo jen zloděje čepic Krajánka a honem aerovlekem nahoru .

Naše parta začínajících plachtařů byla od necelých patnácti až po padesátiletého partyzána, kterému se splnil sen létat až na stáří, byla tam i děvčata. Celý výcvik byl doslova za babku, za roční svazarmovskou známku do legitimace v ceně 80Kčs, směšnou sumu, dnešních pár stokorun. Srovnejte to s dnešními cenami, kdy se létání stalo zbohatlickým sportem! Tehdy bylo létání dostupné každému! Výcvik rychle pokračuje a jsme zralí na první samostatné lety! To mne čeká ještě mnohokrát, ale úplně poprvé letět sám je neopakovatelné a nezapomenutelné! A to je mi patnáct - plný komplexů! A tak přichází Velký den, den prvního samostatného letu!!! Povolení k „sólu“ přichází od inspektora, který s vámi nikdy nelétal. Zhodnotí co umíte a povolí první samostatný let! Já si na první sólo pozval nejlepšího kamaráda, abych „zamachroval“ a jak to bývá, když o něco jde, tak se to nepovede a já předvedl „vraní“ přistání! Jemu se to ale líbilo, tak jsem mu to raději neokomentoval!

Ten den udělala sóla i většina ostatních, a jak je u všech letectev zvykem, první sóla se zapíjejí! Ale jsme v padesátých létech, hluboko do kapsy, alkoholem se musíme samozásobit, a tak se na ubytovně u rybníka, kde se oslava chystá, sejde od vína po zelenou, vodku, rum, likéry a piva. V partě sólistů je i jeden z mých spolužáků z gymnázia, Lojza. Maličký, nezkušený kluk, který létá pro zbavení se komplexů. Takže chudák, který nikdy nepil, z radosti že je „pilot“, pije vše a naplno. Naštěstí jsou s námi instruktoři, kterým Lojza najednou chybí!!! Když ho najdeme, tak tak že žije, zorničky nereagují, prostě otrava! Kousek od letiště - a to vědí naši instruktoři - je mezinárodní pionýrský tábor, kde vedoucí dělají medičky, také je znají asi i intimně, honem pro ně!! Rezumé mediček je jasné, těžká otrava alkoholem, pověsit za nohy do futer, houpat a co nejrychleji mléko! Musím tedy do Kadolce, což je vesnice naproti, je odtud strážný Gurka a mají doma kozu! Mléko do Lojzy dostáváme jen nožem do zaťatých úst, ale povedlo se! Po 40 letech jsem uviděl Lojzu, co by výpravčího na nejmenovaném nádraží z vlaku. Po tom zážitku se už nikdy nenapil a postavil svým třem dětem tři domy! Při své výšce kolem 150cm! Vidíte, i Vysočina má své hrdiny, o kterých se nepíše!

Lojza-opilec a Franta Kondýsek

Dalším mým spolužákem z gymnázia a začínajícím plachtařem byl Platejs, tak jsme mu říkal. Ukecaný, ale dobrý pilot. Jednou jsme leželi pod navijákem a zaplétali přetržené lano, což byla také běžná práce, když nad námi, aniž o nás věděli, meditoval náčelník Kaštan s někým, jak to má blbý, že má splnit nábor do armády a neví koho! Vyletěli jsme oba, že my! Zalezte kuřata! Ještě neumíte ani „sedat“!! Jisté je, ale že za to asi byly nějaké prémie, protože nás někam nahlásil jako zájemce!

Asi po týdnu nám přišla pozvánka na Okresní vojenskou správu. Velké Meziříčí bylo tehdy okresním městem a tak to bylo jednoduché. Po pohovoru jsme s Platejsem dostali papíry pro rodiče, aby podepsali souhlas. Potom nás poslali na zdravotní prohlídky do Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze, Dejvicích. Ještě nikdy jsem necestoval tak daleko a do Prahy!! Ale dva venkovští burani cestu zvládli, teprve tam nám lezly oči z důlků!! Vidíme tam opravdovské vojenské piloty i krásné letušky! A také plný ústav takových zájemců jako my. Mám pořadové číslo 97 ze sta, co nás tam ten je. Od dispečera dostáváme zamčené prohlídkové papíry a určuje nám kdo a na které oddělení půjde na vyšetření! Po vyšetření doktor napíše výsledek, tu plechovou krabici s lejstrama zamkne a znovu k dispečerovi. Ten papíry odemkne, je-li tam „Schopen“, opět zamkne a posílá dál na další vyšetření. Kdo není schopen, už nepokračuje a jede domů. Po dvou hodinách je nás třetina, klepeme se strachy, aby nás dispečer posílal dál. Jsem z toho tak vyjukaný, že jsem vyplnil i svoje gynekologické vyšetření! Ale na omluvu: věk 16 let a váha 63kg! A venkovan!!

Neprošli bychom ani my, na očním vypadával jeden za druhým, tam zlá sestra ničila jednu touhu létat za druhou. Byly tam malé tragedie, měli vše dobré a tam, na akomodaci očí na tmu a světlo a na hloubku ostrosti vypadli. Měl jsem obrovské štěstí, potkal jsem tam Jardu Kauta, meziříčáka a nyní už studenta druhém ročníku Leteckého učiliště, který nám poradil finty na zlou babu na očním!! Také vypadávali jenom proto, že byli vysocí! Inu kabiny stíhaček jsou pro „psí vejšky“! Ze sto prohlížených jsme prošli jen já s Platejsem a jeden plachtař z Liberce. Ale tehdy byl zájem obrovský, nakonec na přijímačkách nás bylo asi 700, a přijali 160 žáků. Díky obrovskému zájmu si mohli vybírat, dnes mají problém sehnat deset! Ještě jeden nezapomenutelný zážitek si odvážím z Prahy. Na rentgenu je překrásná sestra, pro venkovana něco! Musí se do naha, rentgenují nám bederní páteř, já se mám před ní svlíknout a lehnout na stůl a ona mi řekne, ať si tu tkaničku dám stranou a nasadila olověnou pásku. Musel jsem být rudý ještě doma! Byla tam spousty let a zasmáli jsme se tomu po létech spolu!

Když nás zavolali na voj. správu pro výsledky zdravotních prohlídek, čekal nás šok! Suše nám řekli, že do školy půjde jen jeden!!! Tak jsem se zvedal odejít, protože mí rodiče byli bezpartijní, navíc komunisty nemilovali, na ulici byly uliční výbory, které věděly o všem. Platejzovi rodiče byli oba v Ksč, bylo to jasné! Ne - ty seď! Pro Platejsa šok - kontrarozvědka našla u rodičů tajný styk s kapitalistickou cizinou! Taková byla tehdy doba, politika ničila osudy spoustu let!

A tak jedu na přijímací zkoušky do Prostějova sám. Opět ohromný zájem, někteří už mají seskoky, létají Sokoly a já začínající plachtař s pár hodinami ve vzduchu. Ale opět nenahraditelný Jarda Kaut - až se budou ptát, jestli by jsi šel i do Leteckého technického učiliště rozhodně odmítni!! Oni totiž, kdyby jsi souhlasil, by tě nedali vůbec do výběru na pilota a rovnou tě šoupli do LTU! Tak jsem opět ze štěstím přijat do Leteckého učiliště! Píše se rok 1957, jsem v 10. třídě, mám kus naděje, že se mi splní klukovský sen.

V dalších dnech přilétají do Křižanova dva pozdější moji kantoři a nechávají pro mne můj eroplán Zlín Z 126 OK-DVH, přijela cisterna s palivem a oleji pro mne! Musím nalétat minimálně 60 hodin a udělat praktické přezkoušení. To jsem studentík, 16 let, a jeden z mála motorový pilot! Motorově létalo jen vedení, pár nejlepších a nejstarších. Hodně kluků mi to závidělo a já bych nebyl jiný!! Také jsem si přes prázdniny vydělal na Jawu 50, tak nemusím šlapat kopce a jsem tam dřív! Jezdím zadarmo, někdo uletěl a tak je nařízeno kalíšky z palivových filtrů na noc zamykat do trezoru, já se hlásím, že to budu dělat a na vylitý benzin stačím dojíždět!! Rodiče už vědí, že jednou budu létat na tryskáčích, když se u Březejce zříti Mig-15, pilot por. Klímek zahynul. Později jsem sloužil v Čáslavi u jeho letky. Muselo to být pro rodiče těžké rozhodnutí, byl jsem jediný syn. Později jsem stejně své děti v rozhodování neomezoval, věděl jsem podle sebe, že když děláš práci, která tě baví, máš třetinu života pěknou! Výcvik v Křižanově moc nepokračuje, mým instruktorem byl náčelník Karel Kaštan, a tak jsem po celém dnu čekání létal až k večeru, až měl čas, tak jsem dělal vše jiné než létal, navíc už měl někdy i upito. Až kontrola z Krajského aeroklubu v Jihlavě to zlepšila, Jihlaváci na tom byli líp. Létat mne moc nenaučil, ale dělat nálety jsem vládl! Později mi chyběly i navigační zásady, nenechal mne navigovat, všude měl nějakou známou a někde jsme se motali a já z toho byl na větvi! Trvalo roky, kdy jsem byl na navigačních letech hodně nervozní! Na gymnáziu se chýlilo k maturitám, já pořád na letišti, jediný ze třídy přijatý na školu před maturitou, neměl jsem žádné nervy. Byl jsem bezstarostný až moc!

Když jsem splnil lety podle plánu až po připravenost na první samostatný let, odletěli jsme do Jihlavy - Henčova na soustředění. Bude to poprvé, co budu z domu po čtrnáct dní. První, co jsem uviděl byl JAK-11, který jsem měl ve škole hned létat. Tak to se nikdy nenaučím jsem řekl hned, když jsem se podíval do kabiny! Mraky budíků, silný motor, prostě stíhačka! (Nebylo mi 18let a létal jsem na tom za půl roku sólo)

V Henčově je sídlo Krajského aeroklubu a náčelníkem je tam kpt. Holubář, létal jako velitel letky na IL-10, bezva chlap. Jsme ubytováni na letišti, poznáváme se navzájem a na vojnu půjdeme tři. Dostal jsem výborného instruktora, p. Dybu - moji úctu bude mít stále jako člověk i jako pilot! Nádherně létal C-104, tu miloval! Létáme každý den a tak jsme zanedlouho před prvními samostatnými lety. 15. července 1958 po přezkoušení kpt. Holubářem jdu na sólo! Na Trenéru mám nalétáno 17 hodin a letím sám! Nezbytná oslava sól na C-105 Trenérech. A pokračuje se dál akrobacií, vývrtky, slétannost, lety podle přístrojů, navigační lety. Jako branci máme výhody, vydatnou stravu zdarma, kombinézy. Než se nadějeme je konec a letíme domů, s tím že zbývající hodiny nalétáme doma a konečné pilotní zkoušky se budou konat opět v Jihlavě, přezkoušejí si nás vojáci.

Letiště Křižanov dnes

V Křižanově jsem náležitě povyrostl, měl jsem letadlo pro sebe, létal motorově. Rostlo mi sebevědomí, začal jsem i dokonce vozit ženské a to mohlo špatně dopadnout. Naštěstí jsem rychle přestal. Jednou z podmínek nástupu do školy, což bylo 1. prosince 1958, bylo mít odpracovány 3 měsíce v národním hospodářství a nalétat 60 hodin. Obojí jsem splnil a tak koncem října letím do Jihlavy na závěrečné přezkoušení vojáky. Já dostal takového zamračeného přezkušujícího, byla ve mně malá dušička. Na řadu jdu až poslední, díváme se s p. Dubou jak jeden po druhém z vertikálních manévrů padají do vývrtky. Oni zapomněli, že celou dobu létali sami a teď tam měli o 100 kg navíc, motor nestačil a neměli dost rychlosti na dokončení obratu! P. Duba se na mne podíval a povídá, ať obraty dělám proti větru, na zádech mi vítr pomůže a neuškodí! Poslechl jsem ho a jako jediný jsem udělal přezkoušení na výtečnou!! Dostalo se mi vyznamenání - „zalítal jsi to jako Biggles“ no a zůstala mi přezdívka moře let!!

1. prosince 1958 za pláče mámy odjíždím na vojnu do Prostějova přiblížit si první zapnutí forsáže, ale to už je jiná story!

Jindra Halásek, únor 2009