Z Prostějova do Prešova

Je 1. prosince 1958 a já sedím ve vlaku, kterým jedu do Prostějova, do Leteckého učiliště. Hlavou se mi honí všelicos, nejvíc strach z neznáma, jestli to zvládnu a mnoho jiného. Hlavou se honí také včerejší rady mého anděla strážného, Jardy Kauta, který včera přišel s poručickými hvězdami. Dostal jsem další cenné rady, jak to přežít a dnes už jedu přes Brno a Nezamyslice do Mekky čs. pilotů - do Prostějova.

V lehkém baloňáku lezu v Prostějově na korbu V3Sky, je mi zima, jedeme dlouho z města a seskakujeme ve Stichovicích, kde jsou naše kasárna. Následovala scéna, kterou znají miliony kluků, kteří narukovali na vojnu. Moře neznámých tváří, nervozita, najednou zjišťuji, že jsem asi nejmladší, a tak je mi nanic - vybavují se mi všechny zkazky o šikaně. Standardní ešus, celta, na kterou vám naházejí hromadu věcí, jen na stříhání do hola nedošlo - jsme budoucí piloti!

Jsme přiděleni do 3. letek, je nás něco přes stovku, já se dostávám k druhé letce. Mám kliku, jsou tam dobří kluci. Jsme zde z aeroklubů, ale asi třetina jsou ŠDDáci, tedy kluci, kteří jsou už na vojně několik let, protože absolvovali v Kremnici Školu důstojnického dorostu (ŠDD), vlastně vojenskou maturitu. Někteří jsou desátníci, svobodníci, zbytek (průseráři) vojíni. Nevím o případu, kdyby nás vyplašené kluky šikanovali, chovali se k nám kamarádsky. Později jako důstojník jsem šikanu tvrdě trestal, nedokázal jsem si představit, jak může někdo někoho ponižovat jenom proto, že je na vojně o půl či rok dřív. Vůbec nejhorší byli vojenští kuchaři!

V plné nahotě se ukázalo, jak vlastní nábor k letectvu probíhal. Najednou se zjišťuje, že hlavně z východoslovenských a středoslovenských krajů jsou s námi jako žáci ti, kteří nikdy neletěli samostatně, nebo jen s náletem několika hodin! Musím vzpomenout ty osobní tragedie v ÚLZ Praha nebo přijímačky v Prostějově a najednou se dozvídám, že přijímali procentuelně podle krajů!!!! Slováci prostě na tom museli být za každou cenu stejně, i když po zahájení výcviku odešli! Viděli jsme to i ze vzduchu, když jsme létali nad Slovenskem. Vesnice byly dřevěnice - když jsme po třech letech odcházeli, byly pod námi nové vesnice s kulturáky.

Jsme přiděleni po čtyřech k učitelům létání, ale o tom ještě ani řeč!! Nastává základní výcvik, mají nás na starosti svobodníci základní služby a tak nám vojínům žákům dokazují, že jsme nuly! Navíc jsme vyfasovali úplně nové půllitry, ještě v barvě kůže, které byly nerozchozené. Skoro všichni z nás máme „ostruhy“ z několikanásobného zkrvavení pat. Je prosinec, v noci mrzne, platí, že po večerce musí být v kamnech na pokojích tma. Ráno rozcvička v trenýrkách a půllitrákách, mytí a holení ve studené vodě, pak nástup před budovou, kontrola ústroje a vzhledu. Nesmírně důležitá byla postel! Já doma jsem si ani neustlal a tady mi přidělili slamník, běž si ho nacpat! Já ani nevěděl kde a jak, ale Ivan, člen naší skupinky, ŠDDák, mi poradil, stejně byl výsledek žalostný! Nadporučík Jirka Fiala, můj učitel létání, to stále komentoval: “Vaše postel je jak naprcaná bělice“! To se natahovaly dráty mezi pelestmi, vyčesávala se hrana deky, která byla přes ně přehozená!! Hledala se vatička, za švy v oblečení se usadí textilní prach, běda byl-li tam!! Byl jsem z toho tak zoufalý, že jsem to chtěl vzdát a dosloužit zbytek vojny u strážní roty, což se stávalo s těmi, kteří nestačili. Poté na letiště, kde nás svobodníci protáhnou několikrát zamrzlými kalužemi s blátem plížením a plazením vpřed, s tím, že ráno na nástupu budeme čistí. Kabát, zvaný kopřivák, který kousal, štípal, byl samá hlína - co s tím? Poradili mi, že pod sprchu (studenou), kartáčem vydrhnout a do rána nechat na topení. Ouha, nebylo jediné volné místo, a tak další den v mrazíku a kalužinách v mokrém, po dvou dnech vysoké teploty a příznaky zápalu plic. Základní výcvik pro mne prakticky skončil, kamarádům jsem pomohl, svobodníka poslali ke všem čertům, ale já ležel s vysokými horečkami na ošetřovně s rizikem neschopnosti k létání či následky na celý život. Jsem na ošetřovně skoro čtrnáct dní a vracím se na letku před Vánocemi, které jsou ve znamení spíše úklidu než vpravo, vlevo vbok, hleď! Po vánocích se postupně kamarádíme, nebyl na to čas, poznáváme se, máme „rajony“, mám kancelář letovoda letky, kpt.Valehracha, musí být kamna vymetena, nakrémována černým krémem, připravena k zatopení, podlaha „vyšurovana“, utřen prach, donesené uhlí a to v době 20 minut určené na rajony! Byl to výborný pilot, později jsem se s ním vídával jako s tchánem mého poručíka. Osobní hygiena, nástup - chudák můj kolega ze skupinky Petr Joska, v šest ráno se oholil, v sedm ráno ho posílali oholit, měl bledou průsvitnou pleť a černé vousy-nevysvětlil to!

Po vánocích si konečně začínáme myslet, že jsme u letectva, naši kantoři s námi začínají přípravu na létání, které má začít po novém roce, a to nočními lety na C-105kách. Z civilu máme jen denní lety a já letím hned 2.1.59 první noční let. Ten den je velmi důležitý, neboť je to můj první let jako voják, ale i jako vojenský pilot. Od tohoto dne se mi počítají roky jako voj. pilota pro důchod a já mám také nárok na stravu pilota, „L“ normy, což je strava pilota, stejná jako mají naši učitelé! Konec ešusů, bílé stoly, servírky! Noční jsme odlétali během týdne a chodíme na učebny, kde nás po jednotlivých odbornostech učí motoráři, drakaři, el. specialisté, radisté, zbrojíři o Jak-11, který budeme z jara létat. Po závěrečném přezkoušení následují praktické nácviky v kabinách a na letadlech. Přezkoušení jsou srovnatelná s maturitou a jsem rád, že mne to baví, je to jiné, než vpravo, vlevo v bok!!

Stejně se o nás starali, abychom byli tělesně zdatní. Nám nadělili kpt.Štětinu, který už u přijímacích zkoušek exceloval! Vyhodil partu Pražáků, kteří švindlovali. Cvičili jsme na spartakiádu, prostná, nářadí jako hrazdu bradla, kozu atd, která jsem zatím viděl na obrázku. Nezapomenu na stichovickou tělocvičnu v zimě 59, kde chybí skla, od huby jde pára, děláme kliky tak dlouho, dokud v té zimě není pod čelem na betonu pot! Proklel jsem ho tisíckrát, ale měli jsme ho mít déle, udělal z nás chlapy a skutečně – vydržíš mnohem víc, než si myslíš! Ale to jsem daleko, málem jsem kvůli jeho metodám zhasl. Mám po přísaze, ale na vycházku nemohu, neumím totiž výmik snožmo s nataženýmy nohami! Jsem z toho zoufalý, s jinými nešiky to chodíme trénovat večer před tělocvičnu, nejde to, stále to nejde a najednou bum - ježíš, vždyť je to sranda!!! A tak lačný jdu někdy v únoru poprvé na vycházku, ovšem vycházka do 22.00. Že jsem moc Prostějov nepoznal nemusím psát, zato jsem si užil běhu z Prostějova do Stichovic, což je alespoň 5 km! Tehdy se minutové “přesčasy“ netrpěly!

Moji starší kolegové se v Prostějově zamilovali, jednak byli starší, jednak uměli výmik snožmo. A tak jsem tam srdce nenechal, měl jsem před sebou jiný cíl!

V kasárnách ve Stichovicích jsou s námi indonézští „kadeti“, učí se u nás létat, až do léta nosí ušanky a šály. Jsou pro nás exotičtí, kamarádíme se s nimi, ale jen krátce! Přichází striktní zákaz! Určitě to nebyli děti dělníků, dodnes si pamatuji jméno mého kamaráda Willy Franz Kairupan, Celebes, Menádo, Filipiny. Ukázal mi fotku jeho rodiny - jeho otec vypadal, jako Gandhí a kolem něho houf manželek. Jedli v sousední jídelně s našimi učiteli, měli ještě dražší stravné. Před jídlem se modlili, na stole nechávali „tuzexové“ čokolády i banány, k veliké radosti našich kantorů. Jednou jsem jako dozorčí kuchyně měl „přebytek“ bednu banánů, s kamarády jsme je spořádali a dlouho jsem se na ně nemohl ani podívat! Indonézané asi dlouho doma nepřežili, studovali v socialismu, protikomunistický puč asi nepřežili - mnohokrát jsem vzpomínal!

Začínáme létat na Jaku-11, musíme ale dojíždět na „jedničku“, což je letiště u učiliště v Prostějově, startuje se na Bedihošť nebo na Ohrozim. Letiště v Stichovicích totiž patří letecké záloze, která má hektar IL-10 „kombajnů“, které periodicky musí proletět, a my žáčci je po nocích musíme strážit se samopalem vz. 26! Později se dozvídám, že desítky krásných IL-10, novoučkých, jde na rozřezání!! Jejich motory měly překrásný zvuk a mně se vybavilo, jak jsem poprvé omdlel. Doma od východu, tedy od Brna létaly „kombajny“úplně po zemi, není daleko rčení, že čechrali obilí, já na zahradě zády, úlek, omdlení, jak přeletěl nízko! Nikdy jsem to v ÚLZ nepřiznal.

Začátky na Jak-11 byly náročné. Už postoj Jaka-11 na zemi nedovoloval výhled dopředu, hlídání teploty motoru bylo náročné, buď byl podchlazený, nebo přehřátý. Navíc obrovský setrvačníkový moment vrtule při startu - ten prověřil nejvíc těch, kteří odešli. Ti žáci, kteří dělali zbytečné chyby, nebo neznali důležité úkony, byli některými kantory po přistání vysazeni a museli letadlo vést za křídlo s padákem na zadku, který vám mlátil do kolen zezadu. Příště jste si dal pozor! Já jsem s tímto problém neměl, létání na Jaku mne nechalo chladným, bral jsem to jako mezistupeň. Jsem už vycvičen, že mohu jít na první samostatný let na Jaku-11, když se zjistí, že mi není 18 let, tedy, že nejsem plnoletý - jak z toho ven! Volají inspektora učiliště, který mne přezkušuje - a jeho resumé: „Zober si volakú starú mašinu a choď sa zabiť!“. Beru si mašinu 1716 a jdu na sólo na Jaku-11, měsíc před mými 18. narozeninami! Výcvik rychle pokračuje, létáme skoro denně, poznáváme navigačně Moravu - jde o to se vrátit – navigačně má Jak-11 jen RPKO a to je nic moc - vlevo vpravo před – za. Najednou šuškanda - stěhujeme se do Prešova!!! Pro nás žáky to nebylo tak osudové, jako pro naše kantory, byli zabydlení v Prostějově a najednou až na východ republiky a do Prešova!!! Co si protrpěly rodiny kantorů mohu jenom spekulovat, ale muselo to být bolestné! Souviselo to se strategii vlády. A tak v srpnu 59 odjíždí vlak do Prešova připravit přijetí 1. školního pluku v Nižnej Šebastovej! Já vidím majestátní Tatry z vlaku a jsem okouzlen!

Naše letka měla připravit ubikace pro ostatní a tak čtrnáct dní neděláme nic jiného, než voskujeme a leštíme parkety, malujeme chodby, čistíme okna atd. Velí nám kpt. Chaloupka alias generál, už od Prostějova postrach sobotních prohlídek.Vždy si našel nějakou chybu, aby mohl v zašpiněné bíle rukavici nám sdělit, že jeho žena není pradlena se sdělením “SND“, tedy všichni ze světnice sobota, neděle doma! Cožpak já, já jsem citově ve městě nebyl vázán, ale co ti starší!! Skoro všechny lásky mých starších kolegů jsou přetrhány dálkou asi 400 km a tak vrůstá zájem o místní krasavice. V Prešově je málo zábavy pro vojáky, jen bar Dukla, ale tam je nejlíp od půlnoci, to už musíme hajat! Slibujeme „generálovi“ Chaloupkovi, že budeme dřít jak koně, že nebudeme zlobit, když nám podepíše vycházky do 05.00! Podepisuje, ale ouha, v Dukle program skončil v 03.00, ale nás mají civilní strážní rozkaz nepustit do kasáren dříve než v pět ráno! A tak promrzlí a ovínění už tak dlouhé vycházky nežádáme!! A stejně místní krásky jsou hodně bez zubů nebo hodně zlatých a vůbec jejich šarištině nerozumíme - na slovenštinu jsme dávno od kolegů zvyklí! Připadali jsme si jako v cizině, jak začali „hutorit“!

Zvykáme si na nové letiště, výcvik pokračuje a nejsou ani žádné mimořádky. Létat C-11 je náročné na obsluhu motoru, který byl buď podchlazen, nebo přehřátý. Nebylo při letu v horizontu vidět před sebe a tak i po okruhu se létalo po vlnovce. Samozřejmě byl i náročný start, dokázal „zdrhnout“ i o 40stupňů! Také vývrtka po několika otočkách se těžko vybírala, hororová byla z utažené ostré zatáčky vykopnutím horní nohy! Jenom už pojíždění bylo těžké, ostruhové kolečko se aretovalo či odjišťovalo knyplem.

Učitelé létání byli fajn, jen jeden byl doslova postrach, jeho žáci prošli peklem. Byl nervák, žákům sprostě nadával a dokonce i bil zezadu po hlavě. Jmenoval se Mejstřík, nikdo ho neměl rád a ani později v Jeseníku za ním nikdy jeho žáci nepřišli. Kučera, jeho žák, rozhodnut odejít, v době, kdy mu nejvíc na interkomu nadával, stiskl tlačítko vysílání a poslouchali jsme jeho sprostoty všichni na radiu! Kučera odešel, ale Mejstřík dostal po „gulách“!

Nezapomenutelný pro všechny žáky se stal Kapušanský hrad díky našemu tělomrskovi Štětinovi, který se bohužel přesunul s námi. Každý týden alespoň jednou běh na hrad a zpět! Padali jsme na hubu, ten den nikdo vycházku nežádal a on takový střízlík to udělal se všemi třemi letkami za den třikrát!! Kantoři nám říkali, že on sportovat musí, babu měl stokilovou, aby ho nepřeprala!!

Osnovu výcviku máme skoro hotovou, je podzim a blíží se ročníkové zkoušky, mám šanci na výtečníka, když před zkouškami dostávám horečky, stále zvracím. Ležím na ošetřovně a nedoléčený musím ke zkouškám. Vše proběhlo v klidu, až na tělocvik. Zkoušky byly z nářadí, spartakiáda a 3 km běh. Když ho prosím, že běh nezvládnu, že jsem zesláblý, ani nezavolal na ošetřovnu, jakou jsem měl diagnozu - poběžíš! Běželo se v kasárnách systémem v letce, čili velcí i malí v jednom tvaru po rovině, pak do kopce, rovina, z kopce, rovina a tak sedmkrát. Po druhém okruhu už jsem nevěděl, že zbývající kola mne doslova dotáhli kamarádi do cíle, abychom doběhli jako letka. Pamatuji cíl a chci si sednout, ale když se proberu, ležím na stole v kanceláři a Štětina mi dává umělé dýchání a má na čele obrovskou kapku potu. Když jsem se probral podruhé, dostával jsem do žíly od doktora kalciovku. Pak už si pamatuji, jak můj kantor Štětinu drží pod krkem a řve, že mne mohl zabít! Jsem znova na ošetřovně a po dvou dnech jsem jediný, který ještě nemá dokončené zkoušky z politiky. Když volá náčelník štábu pplk.Kotrš, postrach letiště, vyskakují i důstojníci z oken, jen aby ho nestřetli, je ve mně malá dušička. Dozvídám se, ať klidně přijdu udělat zkoušku, že to zařídil a taky ano, bylo to za výtečně, výtečník jsem ale nebyl, z tělovýchovy jsem neměl výtečnou. Po zkouškách máme celý prosinec dovolenou, těšíme se domů a poprvé absolvujeme hroznou vlakovou anabázi domů, přes polovinu republiky. V Košicich se staví Východoslovenské železárny, auto má málokdo a tak vlaky jsou doslova přecpané, není vyjimkou, že stojím na chodbě až do Přerova. Po prvním lednu nastupujeme do Košic, čekají na nás vytoužené MIGy. Je mi 18 a půl a mám plno ideálů. Netuším, že o většinu přijdu.

Jindra Halásek, únor 2009